Čeká i na Vás pozdní kariéra?

 
Doléhá-li na vás KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU, pokuste se jí nepodléhat. Nespoléhejte na to, že léta zaměstnání vám automaticky přinesou pracovní postup, stabilitu a vyšší plat.
Pojem krize středního věku je nejčastěji spojován se soukromým životem a krizí partnerskou, ale objevuje se ve všech oblastech, kterými člověk prochází. Když se blíží doba, kdy už přestává svůj věk počítat na –cet a přechází na –sát, začíná se častěji ohlížet a bilancovat. V této věkové kategorii je docela častá ztráta motivace a častěji dochází k vyhoření.
Nesouvisí to ani tak se stářím biologickým, ale spíš s dobou strávenou v jednom povolání a stereotypem. Pokud to přímo nevyplývá z charakteru oboru nebo z výslovného příkazu zaměstnavatele, hrozí i tendence ke ztrátě snahy o stálé sledování nových poznatků. Následně se dostaví nuda, která se nevyhýbá ani povoláním jinak zajímavým a atraktivním.

Na kariéru nikdy není pozdě
Snaha po lepším uplatnění i ve středním věku naráží občas na nepochopení zaměstnavatelů, kteří bývají v zajetí neopodstatněných předsudků: pracovníci nad čtyřicítku jsou pro ně neperspektivní a nevyplácí se do nech investovat a pověřovat je odpovědnější prací. Takový postoj je pochopitelný jen tehdy, pokud jde o zaměstnance rezignující, neochotné a neschopné dalšího vývoje. Ti ostatní by naopak měli mít možnost vzestupu a uplatnění pracovních a životních zkušeností. Pro firmu jsou neocenitelnou složkou, která umožňuje dodržet kontinuitu vývoje a obezřetně obejít omyly minulosti. Ale bez snahy držet krok s odborným vývojem a ochotou přijímat a do praxe uvádět potřebné změny pozdní kariéra budovat nepůjde.
V této situaci je důležité udělat radikální změnu, i když se k tomu lidé odhodlávají velmi těžko a většinou jsou k tomu dotlačeni okolnostmi (výpověď či jiná osobní životní situace)
Člověk nesmí rezignovat, má zmobilizovat své síly a snažit se zúročit získané zkušenosti a hledat lepší uplatnění. I ve středním věku není na kariéru nikdy pozdě. Varianty dalšího postupu jsou v podstatě dvojí a záleží jednak na typu osobnosti, na jeho přístupu a přístupu ze strany zaměstnavatele. Vzestup může čekat na obyčejného dělníka či odborníka, kterému nepůsobí trauma převzetí odpovědnosti spojené s rizikem případného neúspěchu.
Prozíravý zaměstnavatel by měl využít jejich hluboké znalosti firmy a dobré orientace v celkové situaci na trhu. Jejich nadhled je předurčuje k uplatnění v rozhodovacích procesech na všech úrovních řízení. Jsou totiž schopni vytvářet aktuální projekty i dlouhodobé koncepce, sladit je navzájem, a pokud jsou navíc i charismatickými osobnostmi, pak pro ně dokážou získat i ostatní spolupracovníky. Osobnosti, které respektuje i dnešní dravé mládí, se dají najít v různých profesních oblastech (př. novináři, právníci, lékaři, pedagogy) Úcta ke zkušenostem starších je také základem mnoha rodinných firem.

Všichni nemohou být šéfové
Předpoklady pro vedoucí pozici a ambice se však nikdy netýkají všech zaměstnanců. Zbývá snad těm, kteří je nemají, jenom rezignace? Naopak právě oni jsou totiž uskutečňovateli plánů, které se rodí v hlavách manažerů. Předpoklad dlouhodobého uplatnění je v jejich realistickém pohledu a pracovních zkušenostech, kterými dokážou odhadnout účinnost připravovaných změn a upozornit na souvislosti, které managementu při jeho jisté profesionální slepotě mohou uniknout. Navíc právě pracovníci, u kterých se odborná autorita
doplňuje s autoritou lidskou, mohou pro budoucí změny získávat svým příkladem také zaměstnance, kterým jsou představy managementu vzdálené a dávají přednost zavedeným řádkům.

Aktivní i v důchodovém věku
Stárnutí a stáří jsou termíny, které většina z nás nerada slyší. Ospravedlní je snad jenom skutečnost, že stárneme hned, jak se narodíme, a to všichni bez rozdílu.
To jak bude vypadat naše stáří, ovlivňuje řada faktorů. Především naše genetické vybavení, se kterým se narodíme. Důležitou roli hrají vlivy prostředí, v němž žijeme, a zejména životní styl. Poznamenají nás také nemoci, z nichž největší význam mají chronické choroby.
Stáří spojujeme hlavně s odchodem do důchodu. Ačkoli se většina lidí na něj těší, když ale nastane, bývají zpravidla, zvláště muži, zaskočeni. Zejména v případech, kdy měli na zaměstnání silné vazby, je odpoutání velice náročné. Neznamená totiž jen přerušení kontaktů, ale i ztrátu prestiže a sebehodnocení, které práce přináší. Velice často pak mají pocit zbytečnosti, marnosti a ztrácejí zájem o jakoukoli aktivitu.
Po odchodu do důchodu se lidé chovají v zásadě dvěma způsoby. Buď se od stávajícího stylu života odpoutávají, pokoušejí se rozdělovat svou energii a možnosti na menší počet činností, které jsou pro ně důležité. Šetří silami a vyhýbají se požadavkům, které nemohou, nebo nechtějí splnit. Omezují proto své kontakty s lidmi, vyhýbají se společnosti a stahují se do ústraní.
Opakem je teorie aktivního stárnutí, ta má zabránit izolaci člověka a předcházet apatii a nečinnosti. Proto je třeba věnovat lidem, kteří se blíží hranici důchodového věku, velkou pozornost a především je povzbuzovat, aby nepromarnili žádnou příležitost k zábavám a zálibám a aby se neostýchali využívat svých schopností a zkušeností.

Nepodceňujte životní styl
Výzkumy zjistily, že v jádru buňky je zakódována horní hranice života, kterou nelze překročit. Proces stárnutí, a tedy i smrt jsou vlastně v organismu naprogramovány, avšak určitou roli v tomto procesu hrají také imunologické reakce a udržování rovnováhy vnitřního prostředí v organismu.
Nelze však vycházet jen z toho, že je všechno organismu naprogramováno, že tělo žije svým vlastním životem a nám nezbývá než čekat na to, co nás potká a co nás nemine.
Na stárnutí organismu a zvláště na kvalitě stáří se do velké míry podílí životní styl. Je to především racionální výživa, která znamená vyvážený jídelníček s dostatkem ovoce a zeleniny, netučné mléčné výrobky a libová masa, ryby, omezení sladkostí …. Důležitá je střídmost v jídle a udržování odpovídající tělesné hmotnosti. Nesmíme zapomínat ani na dostatečný přísun tekutin. Na zdraví organismu, a tedy i na kvalitě stáří se odrazí kouření a nadměrné pití alkoholických nápojů. Součástí životního stylu by měl být pohyb a budou se nám hodit i zájmy a koníčky. Podstatný vliv má psychická pohoda a celkové naladění člověka.

Život ovlivní i typ člověka
Typ konstruktivní – je dobře vyvážený, těší se ze života. Lehce navazuje srdečné vztahy s lidmi, má smysl pro humor, je tolerantní a přizpůsobivý. Pěstuje různé záliby a udržuje dobré vztahy s rodinou a příbuznými.Jeho povaha většinou vychází ze šťastného dětství.
Typ závislý – je také poměrně vyrovnaný, je však závislý na druhých, spoléhá na ně. Potřebuje a vyhledává citovou oporu a zajištění existence. Rád se vzdává práce a rád odpočívá.
Typ obranný - je většinou soběstačný a odmítá pomoc druhých. Na stáří a především na finanční problémy s ním spojené je dobře připraven. Ačkoli hledí na stáří pesimisticky, smíří se s ním.
Typ nepřátelský – projevuje se hlavně agresivitou při styku s ostatními lidmi. Jedná se o člověka podezřívavého, hašteřivého, vyhledávajícího konflikty. K představě stárnutí a stáří má silný odpor a spatně se s ním smiřuje.
Typ nenávistný - nenávidí sám sebe, zanedbává společenské styky a často u něj převládá depresivní nálada. Avšak ani se stářím, ani se smrtí si nedělá žádné velké starosti.

Je pochopitelné, že první dva typy osobnosti jsou pro rodinu a okolí nejpřijatelnější. S takovými lidmi se dobře vychází a kontakt s nimi je přínosný. Mají zpravidla pochopení pro mladé, rádi jim naslouchají, předávají své zkušenosti, avšak nevnucují je a nementorují.
S lidmi nepřátelskými a nenávistnými se vyjde jen s velkým úsilím, je třeba být diplomat. Někdy se dokonce okolí rozhodne s nimi veškeré styky přerušit.

Rozvíjej sám sebe….., ale jak na to?
Dospělý člověk se naučí jen to, čemu se naučit chce. To je celkem známá věc. Připusťme, že mnozí lidé chtějí vyniknou, stát se úspěšnými leadery, chtějíce trvale rozvíjet. Od tohoto obecného přání k realizaci je však třeba udělat několik důležitých kroků.

1. dobře si promyslet, čeho chci vlastně dosáhnout, kým se chci stát
2. chci to skutečně já, nebo plním přání či očekávání společnosti, firmy či rodiny

Odpověď není jednoduchá. Všichni žijeme pod vlivem přání svých blízkých, chceme jim udělat radost nebo splnit naděje, které do nás vložili. Stává se , že lidé uprostřed života zjistí, že vlastně dělají něco, co původně tak docela dělat nechtěli. Mnohé k tomu přimějí okolnosti, společenský tlak. U jiných se vyskytla v životě příležitost poměrně snadno uspět nebo hrála roli vlastní lenost rozhodnout se, setrvačnost, psychické pohodlí a neochota riskovat jsou u některých lidí silnější než vůle dělat to, co považují za správné, za čím je táhne jejich hlava i srdce.

HLEDÁNÍ SEBESAMA
Není vždycky nutné mít konkrétní plán, ke štěstí stačí to, že jednáme ve shodě se svými vlastními hodnotami, se svou představou správného jednání. Potřebujeme si tedy vytvořit ideál vlastního já. Co nejbarvitější obraz toho, jak se chceme cítit, jací chceme být, jak chceme jednat, čeho chceme dosáhnout. Někdy nám jde o profesní úspěch, často o vypěstování vztahů, o touhu vykonat něco pro jiné. To, co od života chceme, je naším životním ohniskem, které v nás budí motivaci, angažovanost a vášně. Je to to, co slouží jako barometr pro naše rozhodování.
Uvědomit, pojmenovat, představit si své ideální já není snadné, nicméně je to velmi užitečné. Občas přitom lidé zjistí, že to, co dosud dělali, je nudí, že už to nechtějí. Pak musí znovu vyrazit na dobrodružnou cestu hledání sebe sama. Revize ideálu jsou dobrým protijedem proti ustrnulým návykům a stereotypům.

PŘEDSTAVY PROTI SKUTEČNOSTI
Až si člověk ujasní, čeho chce dosáhnout, jaký chce být, musí udělat další krok- podívat se na sebe, jaký skutečně je . Poznat své reálné já. V prvé řadě se pokoušíme vnímat sami sebe a hodnotíme, jak působíme na ostatní, jak se nám věci daří, jak jsme úspěšní, oblíbení, nadějní.
Obvykle se vidíme v některých ohledech v lepším světle. Tyto růžové brýle mají svou výhodu – dodávají člověku sebevědomí, pozitivní vnímání sebe i druhých. někteří lidé vidí naopak sami sebe v horším světle, než jací skutečně jsou. Vnímají především neúspěchy, kritiku, zveličují je , trápí sebe a občas i jiné svou touhou po perfekcionismu.
Reálně vidět sama sebe je téměř nemožné. Je potřeba pečlivě naslouchat sám sobě. Uvědomovat si, jak jednám a proč. Čeho se obávám a z čeho mám radost a jaké pocity svým jednáním vyjadřuji. Je užitečné se zastavit nad tím, do jaké míry vůbec známe sami sebe. Do jaké míry dokážeme být sami sebou v kontaktu, naslouchat svým pocitům, svému vnitřnímu hlasu.

ROLE ZPĚTNÉ VAZBY
Svým jednáním působíme na okolí a to právě může být dalším zdrojem poznání sebe sama. Praktická zkušenost jiných a především jejich zpětná vazba může být účinnou zbraní proti naší slepotě.
Pojem zpětná vazba budí u někoho představu chvály, u jiného kritiky. Zřídka obou současně.
Člověk potřebuje a dostává obé. Občas je neumí číst, občas nechce. Jak často tedy nasloucháte svým kolegům, svým podřízeným? Ptáte se, co na vás oceňují a co ne? Co by vám doporučovali změnit?

Stává se, že čím je výše postavený člověk ve společnosti, tím méně pravdivých informací o tom, jak působí na jiné, se mu dostává.. Čím je kdo výše na žebříčku, tím častěji sbírá negativní zpětnou vazbu a kritiku. Příčina a následek jsou pravděpodobně v opačném pořadí.

BEZ PLÁNU TO NEJDE
Když už máte vyjasněno, co chcete a jací jste teď, můžete se vrhnout do tvorby vlastního osobního plánu. Tedy plánu cesty, jak se dostat ze současného stavu k žádoucímu ideálu. Nebo jak se aspoň k němu přiblížit. Ale člověk sám, byť ukázněný a cílevědomý, se může mýlit při volbě cest. Mimoto jej bude stát příliš mnoho energie, pokud to bude dělat jako sólista. Potřebuje přátelskou a často i profesionální podporu. Cesta od reality k ideálu se může zdát dlouhá, někdy i nekonečná …
Na osobnostní rozvoj tedy nebuďte sami. Nejlepší je najít si skupinku stejně zaměřených lidí, se kterými se vzájemně podpoříte. Pokud nechcete pracovat ve skupině a jako bezpečné prostředí se vám zdá dvojice, využijte někoho, kdo vás bude ve snažení podporovat, držet vám palce na cestě k novému já.

(Zdroj: MF Dnes)