Deprese

Každý člověk prožije během svého života mnoho situací spojených se zklamáním a ztrátami, jež k životu neoddělitelně patří. Tehdy se zákonitě dostavují např. pocity smutku, které se nemusí omezovat jen na momentální prožitek, ale mohou přetrvávat i delší přechodné období. Tuto přirozenou přechodnou smutnou náladu bychom neměli zaměňovat s depresivními poruchami, tj. takovými poruchami nálady, jež v celkovém ladění duševního života postižených lidí navozují dominující smutek, přetrvávající výrazně delší dobu, tj. týdny či měsíce.
Depresivní poruchy jsou skupinou závažných onemocnění s výraznými negativními následky pro zdraví pacienta. Některou z forem deprese onemocní asi 10 – 20% celosvětové populace, přičemž se objevuje 2 – 3x častěji u žen. Vysoké je udávané riziko, že některá z depresivních poruch se může vyskytnout alespoň jednou za život, jde asi o 7 – 12% mužů a 20 – 25% žen. S poněkud vyššími hodnotami výskytu se setkáváme také u české populace, celkově jde asi o patnáctiprocentní výskyt depresí, přičemž vyšší hodnoty byly zjištěny u nějak ohrožených skupin populace, např. u nezaměstnaných (19%), u obyvatel velkých měst (20%), u osaměle žijících lidí (21%) a u osob z nejnižších příjmových skupin (rovněž kolem 21%).
Depresivní poruchy bývají správně diagnostikovány a léčeny jen asi v každém třetím až pátém případě. Příčiny spočívají jednak ve stále přetrvávající stigmatizaci osob s duševními problémy, jednak v obtížnější diagnostikovatelnosti některých depresivních poruch, zvl, pokud jde o vystihnutí rozdílu mezi „ještě normálním“ a „již patologickým“ prožíváním a zvládáním smutku. Problémem je také postoj části veřejnosti i některých pacientů, chápajících depresi jako „nedostatek vůle“ či „charakterový defekt“, takže pacient často kromě vlastního onemocnění ještě musí čelit nepochopení ze strany svého okolí, jež jej podezřívá z nezvládnuté osobní slabosti. Další závažnou okolností je též komorbidita (souběh výskytu) depresí s některými dalšími skupinami onemocnění, a to jak duševními (např. úzkostné poruchy, fobie, poruchy osobnosti a chování atd.), tak tělesnými (kardiovaskulárními onemocněními, diabetes, endokrinopatie atd.).
Značné riziko též představují tzv. maskované, či larvované deprese (depresivní poruchy se somatickými příznaky), u nichž chybí hlavní příznak depresivních poruch, smutná nálada a sklíčenost, takže nemocní ani jejich okolí je nerozeznávají jako depresi, ale jako důsledek předpokládaných tělesných obtíží a vyhledávají spíše praktického lékaře nebo internistu. Jejich obtíže jsou však velmi dobře léčitelné antidepresivy, a včasné rozeznání pravé podstaty onemocnění je proto velmi žádoucí.
Nejhorším důsledkem neléčené deprese může být sebevražedný pokus či dokonaná sebevražda.

Hlavní příznaky deprese

    1. Smutná, sklíčená nálada ovlivňující psychiku po většinu dne v průběhu týdnů až měsíců.
    2. Nápadně snížený zájem (téměř) o cokoli nebo nápadně snížená schopnost prožívat radost (téměř) z čehokoliv, celková apatie.
    3. Nápadné změny (úbytek, či naopak vzestup) tělesné hmotnosti.
    4. Poruchy spánku: nespavost, ebeny. nadměrná ospalost.
    5. Nápadně snížená aktivita, psychomotorické tempo (nebo výrazná agitovanost).
    6. Únava, vyčerpání, pocit ztráty energie, potíže se sexem.
    7. Pocity vlastní méněcennosti či viny, podrážděnost, vznětlivost.
    8. Zhoršená schopnost soustředění, nerozhodnost.
    9. Opakované myšlenky na smrt či sebevraždu, přípravy na ně, mluvení o nich.

K dalším rizikovým faktorům depresí patří:

    1. Pacient již dříve trpěl depresivními epizodami.
    2. Dřívější pokus o sebevraždu u pacienta, či někoho z jeho rodiny.
    3. Některá z depresivních poruch se vyskytla v rodině pacienta.
    4. Drogová závislost, ebeny. nadměrné užívání léků.
    5. Souběžně se vyskytující další zdravotní obtíže.
    6. Nedávné stresující životní události, sociální izolace.

Léčba depresívykazuje dnes vysokou úspěšnost a u většiny pacientů může být úspěšná plně a trvale. Musí však být zahájena včas, tj. co nejdříve po zjištění výše uvedených příznaků, i v případě výskytu jen některých z nich, a musí pokračovat tak dlouho, dokud nejsou vyloučena rizika recidivy, tj. návratu onemocnění. Léčba se liší podle druhu poruchy, osobnosti pacienta a dalších okolností a zahrnuje nejčastěji farmakoterapii a psychoterapii (případně jejich kombinaci), ale i některé další možné prostředky (fototerapii, elektronkvulzivní terapii atd.).

Co především potřebuje člověk, který onemocněl depresí?

    1. Orientaci v situaci, kvalifikované vysvětlení, co se s ním děje.
    2. Pomoc při vysvětlení faktu, že deprese je nemoc, která se dá léčit. 3. Snížit pocit viny a zabránit stigmatizaci „blázna!.
    4. Vzbudit naději na vyléčení a stále ji podporovat.
    5. Podporu okolí – povzbudit vědomí, že není sám.
    6. Projevy porozumění, vstřícnosti, zájmu a pochopení.
    7. Srozumitelný plán léčby a vysvětlení jeho postupu.
    8. Pomoc při uvolňování negativních emocí (smutek, strach, úzkost).
    9. Pomoc při vyjádření a zvládnutí event. sebevražedných myšlenek.
    10. Přiměřené informace o léčebných a event. i nežádoucích účincích léků.
    11. Stanovení splnitelných krátkodobých cílů na cestě k vyléčení.
    12. Dostupný, častý a dostatečně dlouhý kontakt s lékařem i v případě krize a pocit jistoty, že lékař rozumí jeho pocitům i chování.

Hlavní chyby vyskytující se ve vztahu k osobách, které onemocněly depresí

    1. Zlehčování potíží nemocných slovy: „Vzchopte se,“ apod.
    2. Moralizování, mentorování, obviňování nemocného.
    3. Bránění v pláči a ve vyjadřování negativních emocí (zármutek, zlost, úzkost).
    4. Pochybování po potížích, o přednesené verzi nemoci, o sebevražedných úmyslech.
    5. Sliby brzkého a snadného vyléčení.
    6. Kladení požadavků, které nemocný není schopen splnit.
    7. Podporování momentálních unáhlených závažných životních rozhodnutí (rozchody s partnerem, změny bydliště nebo zaměstnání atd.)
    8. Doporučovat dovolenou, ležení v posteli, cestování (změna prostředí) nebo izolaci od lidí.