Není toho na jednoho moc?

Blanka si povzdechla. Jak tohle všechno zvládne? Manžel skončil na pár týdnů na vozíku a obstarat péči o něj a jejich tři mrňata bude muset sama.
„To je trdlo, proč tam lezl?“ zlobila se na Pepu, který po tom pitomým žebříku na střechu opravdu lézt nemusel, když věděl, že jsou šprušle už pěkně ztrouchnivělé. Jenže zas byla ráda, že přes všechny své zlomeniny dopadl ještě docela dobře a určitě bude chodit. „Jenže nejdřív za půl roku, řekli doktoři. To jsem zvědavá, jak se stihnu starat o něj i děti a ještě chodit do práce, abychom nebyli úplně na mizině.“ S pomocí rodičů jejích nebo Pepy počítat nemohla. Všichni žili na druhém konci republiky a navíc ve svém věku měli svých starostí dost. Kamarádky mají taky malé děti a většinou jsou na ně samy, snad abych najala nějakou ošetřovatelku, pomyslela si Blanka…
Při slově „ošetřovatelka“ ji samozřejmě napadlo řešení. „Kdyby mi tak pomohla Petra,“ vzpomněla si na sestru. „Ošetřovatelka není jen z profese, ale od pánaboha, a bydlí dvacet minut odsud. Jenže to je úplná hloupost.“ Zase si vzdychla. Už dva roky se sestrou mluví jen v nejkrajnějším případě, od  té hádky o chalupu. Tedy o to, kdo tam pojede v červenci. Petra měla tehdy nového přítele a ten měl jen dva týdny dovolené, bohužel zrovna v termínu, kdy se na krkonošskou rodinnou chalupu chystala Blanka s rodinou. Ta by si to tehdy mohla zařídit i jinak, ale moc se jí nechtělo. A tak si sestry vjely do vlasů a vyčetly si všechno, na co si vzpomněly. Od nepořádku v pokoji, když byly malé, po sukni, co jí sestra roztrhla v tanečních.
„No, takový úvahy mi moc nepomůžou,“ vzdychla si Blanka znovu, ale zároveň si řekla: „Pohádat se kvůli takový prkotině, to nám teda stálo za to.“ A rozhodla se sestře zavolat. Bylo jí sice hloupé, že od ní rovnou bude chtít pomoc, ale aspoň se k tomu telefonátu konečně donutila. Stejně o tom přemýšlela už dávno.
„Ahoj, Petro, to jsem já,“ zahájila statečně rozhovor, když sestra zvedla sluchátko. „Hele, chci ti říct, že mě ta hádka moc mrzí, že to byla pěkná hloupost, a že jsem fakt na tom červenci tehdy neměla trvat.“ Mám to za sebou, vydechla si. Na druhém konci linky si zase vydechla Petra. „Mě to taky děsně mrzí, co jsem ti tehdy navykládala,“ vychrlila ze sebe. „Já to tak nemyslela, byla jsem ale čerstvě zamilovaná a děsně jsem tam chtěla a tak. To je fajn, že voláš. Stejně jsem ti chtěla brnknout, když jsem slyšela, co se stalo Pepovi. Budeš potřebovat trochu pomoct od sestřičky, no ne?“

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Zdá se, že právě taková nemilá událost přinesla Blance nejen komplikace, ale i životní příležitost, kterou jak se zdá nepromarní.
Rodinné vztahy jsou pevným nicméně snad jedním z nejkřehčích přediv, která známe. Víme, že nám mohou dát určitou jistotu v našem současném a tolik nejistém světě. Ale zadarmo to není. Platí, že rodinu si nevybíráme (myslím tu, do které se narodíme), ale s postupujícím věkem záleží čím dál tím více i na nás, abychom se v ní cítili, tak jako bychom si ji vybrali. Chceme-li, aby nás rodina respektovala, chovala se k nám vstřícně nebo nám i třeba pomáhala, měli bychom jít příkladem a to samé jí také nabídnout. Bez tolerance a velkorysosti se nám to stěží podaří.
Vzhledem k tomu, že většina z nás měla to štěstí a rodina, přesněji rodinní příslušníci tu byli odjaktěživa, máme tendenci se domnívat, že to tak bude napořád. A proto často necháváme spoustu tzv. nedorozumění, hádek i konfliktů jaksi nedořešených s tím, že ono to nějak dopadne….A to jediné, jak to může dopadnout, je , že se rodinné vztahy pomalu rozpadají. Ten, kdo žádnou rodinu nemá, bývá pak na spoustu věcí sám. Často to v tom každodenním spěchu ani nepostřehne. Běžný životní stereotyp pomáhá zvládat úkoly samostatně bez potřeby pomoci druhých. Ale je-li narušen a vstoupí-li do života nečekaná událost  a my se bez pomoci jen těžko obejdeme  – BĚDA!
V tu chvíli potřebujeme jednu nebo lépe dvě sociální dovednosti a taky trochu pevné vůle.
Ta první je UMĚT POŽÁDAT O POMOC. A ta druhá -  máme-li vůči svému okolí nějaké dluhy nebo resty ( jako naše Blanka), pak se ke své „minulosti“ musíme umět  postavit čelem a je-li to na místě i se omluvit.
Pevná  vůle pomůže vytrvat,  když to nepůjde  tak snadno jako u naší Blanky. Na druhém konci telefonu se neozval hlas plný výčitek nebo dusného mlčení, ale i to nás může potkat. A pak je už jen na naší vůli a na velikosti našeho chtění, kolik té aktivní energie do obnovy rodinných nebo blízkých vztahů investujeme. Je třeba  použít i svou velkorysost k pochopení druhých a jejich pohledu na situaci. To, že my jsme  právě teď v prekérní situaci a potřebujeme pomoc neznamená, že to tak bude vidět i druhá strana a bude ještě velkorysejší než my. Jen malá drobná omluva nebo komentář k tomu, co se mezi námi událo, když jsme se viděli naposledy, může být pro druhého začátkem obnovy našich vztahů. Proto na začátku Naší prosby o pomoc by mělo zaznít vypořádání se s minulostí, máme-li v ní resty.
Bohužel jsou v životě i situace, které se jen stěží dají nepravit nebo vrátit zpět, a tak promarníme-li své šance, nezbývá nám než opravdu spoléhat jen sám na sebe nebo plakat a litovat se.
Tak tedy -  máte-li v rodině nějakého kostlivce ve skříni, zkuste s ním něco udělat dříve než budete mít pocit, že musíte.


M. Boučková, D. Školoudová (časopis Vlasta)